Bara

"Dobrý pes nosí ohon vzhůru." 

                                                                                                                   A. Dumas

Jak byla štěně:

Bara, nebo taky Baruše, Barouš, Opice, Pakulína, se oficiálně jmenuje Impala Bonasa Sorbus. 

Přivezli jsme ji začátkem září 2018 až z Lužických hor. U nás na jihu ji čekal domek se zahradou, smečka tří kluků, slepice, králíci, kachny... a psem dosud nepolíbení páníčci.  

Jsme ale poměrně učenliví, spoustu věcí jsme načetli, vypřemýšleli, s novým přírůstkem do rodiny jsme se sžili poměrně rychle a bez ztráty většího počtu kytiček. Baruška byla velmi chápavé a milé štěňátko, které se většinu věcí naučilo prakticky hned, alespoň nám to tak připadalo. (Samozřejmě - malé štěně kouše, ničí, čůrá kam nemá, kňučí a štěká, když je smutné... jen si přečtěte Dášeňku). Coby amatéři jsme začali chodit hned na cvičák a vytrvali až do cca 8 měsíců, kdy nám klasická kynologie přestala přinášet radost ze společné práce. Krom toho jsme se každý den snažili Baruši věnovat tak, aby se nenudila a neměla moc času vymýšlet lumpárny. Kromě vycházek a pak i výletů jsme od začátku každý den trénovali běžnou provozní poslušnost, sebekontrolu, ale i triky jen tak pro radost. (Posléze jsme došli k závěru, že i na první pohled zbytné blbiny typu válení sudů a podávání packy pomáhají budovat váš vztah se psem a bez dobrého vztahu se psem nefunguje dobře takový základní cvik jako třeba přivolání). Zároveň jsme se ji snažili seznámit s co největším počtem zvířátek, dopravních prostředků, lidí, zvuků... Musíme ale přiznat, že nové vjemy přijímala s nekonečnou zvědavostí a vstřícností a máloco (jestli vůbec něco) jí vyděsilo. V téhle životní fázi by patrně s přehledem odletěla i na Mars. 

Jak šla puberta:

Někdy po půl roce věku plíživě nastoupila puberta a než jsme se nadáli, z našeho klidného a rozumného štěňátka se stal nekonečně zvědavý běs s obrovským akčním rádiem, kterého jsme pravidelně viděli, jak na procházce mizí v dáli. Zmizení většinou trvalo několik vteřin až minut, pak se zase tvor objevil a běžel na druhou stranu louky, aby prozkoumal něco dalšího. Chvíli jsme propadali zoufalství, pak jsme pořídili stopovačku a srovnali jsme se s myšlenkou, že pes, který se venčí na vodítku, trpí méně, než pes kterého zastřelí myslivec, nebo kterého zajede auto. Samozřejmě jsme se pořád snažili pracovat na přivolání. I když jsme často měli pocit, že naše snaha nemá žádné výchovné efekty, doufali jsme zároveň, že tohle období snad jednou přejde a že my v jeho průběhu naděláme co nejmíň chyb. Náš postoj k Baruši v té době myslím vystihuje věta z jednoho z mailů chovatelce z té doby: "...na naši šílenkyni pohlížíme se směsí pýchy (jak je krásně zvídavá) a hrůzy (co bude chtít zase nutně zkoumat příště".)

"Mladá dáma":

K naší úlevě a překvapení tahle vrcholná pubertální fáze začala postupně odeznívat už kolem prvního roku. K narozeninám si Baruše nadělila první hárání, během kterého obluzovala všechny galány na severní Moravě (byli jsme zrovna na dovolené a sbírali body do Strakaté turistiky). 

Po jejím prvním roce bylo také vidět, jak se mění její vztah k ostatním psům a fenám: zatímco předtím se radostně hrnula ke všem živým tvorům a vyžadovala jejich přátelství a hru, teď si začala vybírat, kdo z potenciálních psích kámošů je jí hoden, koho bude ignorovat a kterou z fen ze sousedství bude nenávidět. Baruše je  obecně spíše nekonfliktní přátelské zvíře, ale poté, co v průběhu svého psího života nasbírala několik špatných zkušeností, přistupuje k některým (hlavně větším) psům nejdříve obezřetně. Pro dokreslení přikládáme zase jeden z mailů z doby končící puberty:

Už je dospělá?